Jak vznikly Hašle? – Příběh naší předsedkyně Míši
Když mi bylo 2,5 roku nechala mě dětská lékařka přechodit pětkrát zápal plic. Kromě nachlazení jsem neměla žádné jiné příznaky. Jak moc fatální to bylo, když jsem se ocitla jako malé dítko na JIP a dýchal za mě přístroj. Bojovala jsem jako válečník v rozhodující bitvě. A vzhledem k tomu, že mi nedávali žádnou šanci na přežití. Toto bylo pro moje rodiče zdrcující. Nicméně jsem svůj boj vyhrála. Stal se ze mě však jiný človíček. Jakmile jsem nastoupila do školy, měla jsem jasný cíl být chirurg.
Časem se moje specializace vytříbila a měla jsem sen stát se neurochirurgem. Ve škole jsem studovala dva jazyky německý a francouzský. Přišla doba přihlášek a já ji podala na Francouzsko – České lyceum a druhou na zdravotní školu.
Člověk míní, okolnosti mění. Týden před příjímacími testy jsem dostala těžký astmatický záchvat s následkem klinické smrti. Píchali mi do srdce adrenalin, dávali elektrošoky. Stabilní v hlubokém bezvědomí bez reakce na vpich, mě opět čekalo ARO. Sedm dní v hlubokém bezvědomí třináct minut bez kyslíku bilance , která nebyla ani za mák přívětivá . Probuzení na ARO a nemoci se pohnout byl další šok . A začal další a hodně tvrdý boj se z toho dostat . Boj to byl urputný plný emocí smíchu a slz . Na ARO za mnou chodily rehabilitační sestry a na dnešní dobu docela neortodoxní metoda rehabilitace, ale z dnešního pohledu musím uznat, že v jednoduchosti je síla. A věřím v to dodnes.
Jakmile jsem začala neohrabaně hýbat rukou, už mi nic nestálo v cestě dalším pokrokům. Vytáhli mi tracheu, která za mě dýchala. A jen těžko uvěřit, že na tak smutném oddělení si lze najít přátele. Člověk má nevěřitelnou spoustu času na přemýšlení a přehodnocování.
Můj sen se rozplynul jako pára nad hrncem a nikdo netušil jak velký pokrok udělám.
Po měsíci mě přestěhovali na dětské oddělení, kde jsem opravdu intenzivně rehabilitovala tedy dokud jsem nepropotila tričko nebo nerozplakala k neutišení. Někdy v té době za mnou do nemocnice nastoupila máma a pomáhala mi s rehabilitací přes den a po večerech četla encyklopedie. Jak se totiž ukázalo místo emocí, které mozek přeruší jako první toto mi zůstalo zachováno a narušenou jsem měla jemnou motoriku. Postupně jsem hýbala celým tělem, ale nechodila. Párkrát se postavila, ale dál nic. Rodiče mi tedy koupili invalidní vozík. Nikdo nevěděl, jestli budu někdy chodit. Za měsíc po koupi jsem zkoušela chodit. Nakonec se to povedlo.
Udělala jsem si školu to byl můj hnací motor. Nějaký čas cestovala. A i když mi to nebylo vlastní, vdala se.
Po čtyřech letech manželství se u manžela naplno rozjela bipolární afektivní porucha. Bylo to složité období. Jednou jsem nebyla doma a manžel spáchal sebevraždu. Všechny tyhle události mě vedli k zamyšlení jak pomáhat jiným.
A vznikly Hašle, které letos oslaví šest let své existence.
Pomáháme tam, kde je třeba – po celé České republice. Děti si nevybíráme, prostě pomáháme dle našich možností. Každému nebylo dáno do vínku, aby měl na růžích ustláno.